Estetika. Přírodní krása a krása umění. 

Estetika je věda o smyslech, o pociťování. Chceme-li se  zabývat estetikou, rovnou můžeme pojem  přírodní krásno vyloučit. V běžném životě jsme zvyklí mluvit o krásné barvě, krásném nebi, krásné řece, krásných květinách, krásných zvířatech, ještě více o krásných lidech. Proti tomu však lze namítnout, že krásno umělecké stojí výše než příroda. Možná jste se nyní zarazili, neboť před malou chvílí jste slyšeli pravý opak. Uvědomme si však, že se jednalo o názory Imanuela Kanta, zatímco my se nyní věnujeme názorům Hegelovým. Podívejme se nyní, proč tedy Hegel vidí umění výše než přírodu:

        Krása umělecká je totiž krása zrozená z ducha a duchem obrozená, a čím stojí duch a jeho výtvory výše než příroda a její zjevy, tím je též umělecké krásno výše než krása přírody. Dokonce i špatný nápad, který člověku táhne hlavou, stojí nad kterýmkoli výtvorem přírody. Neboť v takovém nápadu je vždy přítomna svoboda a duchovnost. 

Například existence slunce není vnitřně svobodná a sebevědomá, a uvažujeme-li o ní v její nutné souvislosti s něčím jiným, neuvažujeme o slunci jako o jsoucím pro sebe, a proto o něm neuvažujeme jako o něčem krásném. Na druhou stranu vyvýšenost ducha a jeho umělecké krásy vůči přírodě není jen něco relativního; teprve duch je to pravdivé, to, co v sobě vše obsahuje, takže vše krásné je skutečně krásné jen tehdy, je-li stvořeno něčím vyšším a má-li na něm i účast.

Umělecké dílo.

 Umělecké dílo není výtvor přírody, nýbrž je vytvořeno lidskou činností. Je bytostně uděláno pro člověka, a to pro smysly člověka, vzato více či méně ze smyslové oblasti. Umělecké dílo má v sobě vždy jistý účel, není bezúčelné.

Výtvor lidského umění stojí za výtvorem přírody. Umělecké dílo však nemá žádný cit, je mrtvé. A mrtvé oceňujeme obvykle níže než živé. Umělecké dílo dociluje zdání života pouze na svém povrchu, uvnitř je to pouze obyčejný kámen, nebo dřevo či plátno. Uměleckým dílem se stává až zásahem člověka, průchodem ducha. A tím stojí umělecké dílo nad každým výtvorem přírody, kterému tento průchod duchem nebyl dán.

Mohlo by se zdát, že uměleckým dílem se pouze snažíme kopírovat výtvory přírody, že se jedná pouze o hru, která zůstává pozadu za přírodou. Tím by však zcela zaniklo samo objektivní krásno. Neboť pak již jde jen o správné napodobení, předmět a obsah krásna je považován za něco zcela lhostejného.

Idea krásna.

Je-li krásno idea, pak krásno a pravda je po určité stránce totéž. Krásno totiž musí být pravdivé samo o sobě. Pravdivé a krásno se ovšem liší. Pravdivá je totiž idea. Idea se má realizovat i vnějškově a má nabýt vnější existence jako přírodní a duchovní objektivity. A je-li ve svém vnějším jsoucnu bezprostředně pro vědomí a pojem zůstává v jednotě s vnějším zjevem, je idea nejen pravdivá, ale také krásná.

Umělec.

Jelikož umělecké dílo vzniká z ducha, vyžaduje produkující subjektivní činnost, ze které roste a je jakožto její výtvor pro něco jiného, pro názor a cit veřejnosti. Tato činnost je umělcova fantazie. Fantazie je mohutná schopnost uměleckého tvoření. Nesmíme zaměňovat fantazii s pouhou pasivní obrazností, neboť fantazie je tvůrčí. K této tvořivé činnosti patří tedy na prvním místě dar a smysl pro chápání skuteč­nosti a jejích podob, které vrývají do ducha pozorným posloucháním i viděním rozmanité obrazy toho, co je dáno. Umělec proto není z této stránky odkázán na výtvory vlastní obraznosti, nýbrž jeho povinností je přistoupit od ideálna ke skutečnosti. S přesným obeznámením s vnější podobou je třeba spo­jovat znalost nitra lidí. Fantazie se ale nezastavuje u tohoto přijímání vnější i vnitřní sku­tečnosti, nebot k ideálnímu uměleckému dílu nepatří pouze, že vnitřní duch se zjevuje v realitě vnějších podob, nýbrž je to pravda a rozumnost skutečnosti, jsoucí o sobě a pro sebe, jíž se má dostat vnějšího zjevu. Tato rozumnost určitého předmětu nesmí být přítomná v umělcově vědomí a stát se pohnutkou umělce, ale umělec si musí promyslet, co je celkově podstatné a pravdivé. Neboť bez přemýšlení si člověk neuvědomí to, co v něm je, a tak je také vidět na každém velkém uměleckém díle, že jeho látka byla v každém směru řádně rozvážena a promyšlena. Z lehkomyslnosti fantazie nevzejde žádné zdárné a ryzí dílo. Umělec si tedy musí zobrazit ve formách a zjevech, jejichž tvar a obraz do sebe pojal, všecko to, co v něm žije a kypí; to proto, aby plně vyjádřily to, co je samo v sobě pravdivé. Bez tohoto zvážení a rozebírání nedokáže umělec zvládnout žádný obsah a je bláhové myslet si, že opravdový umělec neví, co dělá.

Umělecké nadšení

 Činnost fantazie a technického provedení v umělci se obyčejně nazývá nadšením. Co se týče nadšení, klade se nejprve otázka po jeho vzniku. O tomto vzniku jsou rozšířeny nejrůznější představy.

Soudilo se, že nadšení může být navoděno převážně smyslovým podnětem. Ale není tomu tak. Stejně tak se nedá nadšení k produkci vyprovokovat pouze duchovním úmyslem. Kdo pouze pojme úmysl, že se nadchne k tvorbě básně nebo malbě obrazu či vynalezení melodie, aniž již v sobě nosí určitý obsah, který mu dává živé podnícení, a musí se pak pouze semhle tamhle shánět po nějaké látce, ten nehledě ke všemu svému talentu nebude s to ani pojmout krásnou koncepci, ani vytvořit ryzí umělecké dílo. Ani pouhé smyslové vzrušení, ani pouhá vůle a rozhodnutí není s to zplodit opravdové nadšení, a používá-li se takových prostředků, dokazuje to jen, že srdce a fantazie nepojaly ještě do sebe nic, co by mělo skutečný zájem. Je-li tu naproti tomu správný druh uměleckého pudu, pak se tento zájem již předem promítne do určitého předmětu a podrží jej ve svém středu.

Opravdové nadšení se proto rozněcuje nějakým určitým obsahem, kterého se chopí fantazie, aby jej umělecky vyjádřila. Neboť k této podvojné činnosti je nadšení nezbytné. Podnět k tvorbě může přijít zcela zvenčí, a jediný důležitý požadavek je ten, aby měl umělec dostatečný zájem a aby předmět v sobě nechal ožít. Pak se nadšení dostavuje samo. A opravdově živý umělec nachází právě v této živoucnosti tisíce podnětů k činnosti a nadšení – podnětů, které druzí opomíjejí, aniž jsou jimi dotčeni.