Projekt

Pythagorejci spatřovali krásu v přiměřenosti. Člověk s velkou krásou není krásný a s malou rovněž ne. Přitom však nejde o to, že ji má velkou nebo malou, ale že jeho hlava není v přiměřeném poměru k velikosti těla. Přiměřenost je tedy přiměřeností poměrů velikostí. Takto chápaná krása sama o sobě je neměnná a nadčasová. A právě tuto krásu můžeme zachytit, zachytit v poměru čísel, protože reálný svět nám nenabízí vhodnější prostředek, jímž by mohly být poměry určovány a trvale přechovávány. Jestliže přiměřeným poměrem velikosti člověka a jeho hlavy je osm ku jedné, pak čím přesněji se nám podaří na vytvářené soše tento poměr uskutečnit, tím více se přiblížíme ideálu krásy. Má-li naše socha být dokonale krásná, pak na ní musíme všechny poměry uskutečnit v naprosté přesnosti. Dokonalé přesnosti u poměrů velikostí v reálném světě nedosáhneme, a proto se nám nepodaří krásu rozloženou do různých číselných poměrů v reálném světě z těchto poměrů sestavit tak, abychom na ní mohli v její nejčistší podobě přímo nahlížet.

Máme však ještě svět geometrický, v němž jsou nejrůznější poměry velikostí uskutečněny v naprosté čistotě a neměnnosti a kde je též v této čistotě můžeme vidět. Pro tyto své přednosti se geometrický svět stává místem, do něhož antika ukládá ideál krásy. Jakmile umístíme krásu do geometrického světa, nemůžeme si nepovšimnout, že geometrická úsečka je nesrovnatelně krásnější než úsečka nakreslená na papíře. Při studování těchto poměrů se však brzy přišlo na jisté nesrovnalosti. Poměr mezi stranou čtverce a její úhlopříčkou nelze vyjádřit žádným číselným poměrem! Stejně je to i mezi poměrem obvodu kružnice a jejím průměrem. Tak se přišlo na čísla iracionální. A z geometrického světa se poté matematika rozšířila do celého abstraktního světa. Můžeme tedy říci, že matematika jako věda vznikla právě při hledání krásna v geometrickém světě.

V geometrickém světě se krása setkala s pravdou, poprvé, ale ne naposledy. Avšak od tohoto setkání v geometrickém světě budou již jaksi patřit k sobě. Kde bude spatřena pravda, tam bude hledána i krása a naopak.

Platon přišel se svým učení záloženém na světě idejí. Ideje jsou jednotlivé vzory daného kritéria, které spolu dohromady tvoří ideál dokonalosti, který musí být podle Platona úplně určitý.

Geometrický objekt je tím dokonalejší, čím lépe můžeme skrze něj nahlédnout k idejím co možná nejvyšším. Dokonalosti tedy nejvíce dosahují objekty, v nichž je co nejméně neurčitostí, neboť neurčitost je neprůzračná. Čím průzračněji máme před sebou ideje předestřeny, tím více z nich vystupují "nadnebeské" ideje. Proto čím je objekt určitější, tím je také dokonalejší a krásnější. Čtverec je dokonalejší než obdelník, neboť ve čtverci je neurčitá pouze délka jedné strany, v obdelníku jsou neurčité délky dvě. Proto také čtverec je krásnější než obdelník. Z hlediska tvaru jsou nejdokonalejší objekty, v nichž je přítomna pouze jedna z idejí křivosti a přímosti. V rovinné geometrii jsou tedy nejdokonalejšími objekty úsečky a kružnice. Mezi všemi geometrickými objekty mají nejkrásnější tvar. Přesněji - vůbec nejdokonalejším geometrickým objektem je bod. Ten je nejblíže světu idejí, neboť v něm není nic neurčitého.

Platonovská filozofie byla tedy schopna obsáhnout a rozšířit pythagorejský ideál krásy. Vlastně jen z ní můžeme dnes tento ideál pochopit. Stejně jako při prohlídce sbírek antického umění můžeme spatřit antický ideál krásy v geometrii: v kráse geometrie bodů, úseček a kružnic. Kdo při studiu geometrie prošel nejprve touto geometrií, ten si jistě vzpomene, že v okamžiku, kdy se začal seznamovat s obecnějšími geometrickými objekty, měl pocit jakési všednosti těchto objektů; jejich geometrie již nebyla tak krásná. V tomto okamžiku se totiž krása začínala loučit s geometrickým světem.

To, co se komu líbí, je velmi individuální. U každého je to otázka vkusu. Vkus je podle Kanta poznávací soud, není tudíž logický, nýbrž estetický, a tím rozumíme takový soud, jehož motiv nemůže být jiný než subjektivní. Vkus je zalíbení na základě smyslů, jedná se tedy o estetický soud, v kterém se hodnotí pouze estetická kvalita. Elementární soud se koná už na úrovni počitků, které určují, zda najdeme v objektu zalíbení či nikoliv. Takový to soud je oproštěný od ideálu dokonalosti. Kant rozlišuje krásu na krásu volnou a fundovanou.

Fundovaná krása je krása za jistým účelem, s jistým očekáváním, ta by se potom mohla považovat za objektivní, protože musí splňovat určitá kritéria. Je tu tedy zjevná paralela s antickými idejemi. Volná krása je smyslová, bez znalosti, tu Kant považoval za dokonalou. "Krásné je to, co se líbí všeobecně, bez pojmu." Pokud však obdivujeme výtvor člověka byť jen čistě smyslově, nejedná se o krásu volnou, protože lidské výtvory jsou vytvořeny záměrně, aby působily na estetické vnímání. Úplná čistě dokonalou krásu najdeme pouze v přírodě. Pokud bychom v hledání čisté krásy pokračovali, museli bychom se odvrátit i od přírody, protože pouhým vnímáním podrobujeme zkoumaný objekt svým kritériím. Nakonec bychom došli k tomu, že nejčistší krása může být pouze v abstraktním světě, světě myšlenek a ideálů.

Pokud se jedná o lidskou představu ideálu krásy, klade na ní Kant podmínku mravnosti. Člověk posuzuje krásu podle svých mravních idejí, které během života získává, a na jejich základě určuje, jaká je duševní hodnota daného předmětu. Správnost takového ideálu krásy je dokázána tím, že ideál nedovoluje připojit k zalíbení ve svém objektu smyslové podráždění, a přesto umožňuje mít o něj velký zájem. To pak dokazuje, že posuzování podle takového měřítka nemůže být nikdy čistě estetické, a posuzování podle ideálu krásy není pouhým soudem vkusu. Tato shrnul Kant do věty: "Krása je forma účelnosti předmětu, pokud je v něm vnímána bez představy účelu."

Závěrečnou část bych rád věnoval paraele mezi krásou a pravdou. Máme-li nějaké tvrzení, můžeme o něm říci, zda je skutkově pravdivé či ne. Například věta "Většina lidí má tři ruce." je jednoznačně nepravdivá, protože ze všech empirických výzkumů jasně vyplývá, že tomu tak není. Je tedy pravdivé to, co obsahuje skutkovou pravdu? Ne, není tomu tak. Věta "Prezident T.G.Masaryk byl velký demokrat." je pravdivá ze všech pohledů a není o ní sporu. U tvrzení "Milada Horáková byla podle zákona odsouzena k trestu smrti a spravedlivě popravena." to je ale jiné. Skutkově je tato věta pravdivá, tehdejší zákony to umožňovaly a v duchu justice z 50.let to bylo opravdu spravedlivé. Cítíme však, že je zde pravda pokřivená. Hrůzný čin jako byla poprava Milady Horákové přece nemůže být spravedlivý a tehdejší zákony se ani nedají nazvat zákony, když tuto ohavnost dovolily. Co zde tedy chybí? Co způsobuje propast mezi těmito dvěma pravdami? Je to morálka. První věta je pravdivá i morálně, což se o druhé říci v žádném případě nedá. Tak je to také u krásna. Opravdově krásné je něco, co je morální. Morálku zde chápu jako nejvyšší princip lidské dokonalosti a lidského bytí.

Jistě velmi zajímavé by bylo ukázat abstraktní představy o ideálu krásna na konkrétních přírodních objektech. Je to velmi složitá otázka, protože najít na něčem tak konkrétním jako je kus skály tak obecné a abstraktní ideje, jako jsou ty platonské, je úkol nesnadný vyžadující oborvskou představivost a smysl pro extrakci a abstrakci.

Na tomto obrázku je vidět idea křivosti. Příroda, v podobě zahnutého kusu skály, se snáží zaujmout tvar kruhu. To však nedovoluje gravitace Země. Výsledkem je takovýto útvar. Idea křivosti je zde zastoupena, ale ne v nejčistší formě, protože se zde mísí i s jínými idejemi - syntézou těchto vlivů je výsledný výtvor.

Obrázek Grand Canyonu je nádherným příkladem spojení dvou platónských idejí - ideje přímosti a křivosti. Pásy hornin, které tvoří skály Grand Canyonu, se zdálky zdají být přímé a rovné. To je ovšem pouze v jednom rozměru, v příčném. Ve vertikálním směru uvidíme, jak je hornina zprohýbána a jak vytváří zakřivené linie. Dá se dokonce mluvit o fraktálovém tvaru (fraktál je matematiocký útvar o neceločíselné dimenzi). Takto by to hodnotil Platon. Kant by hodnotil tuto přírodní scenérii z hlediska estetického. Jen tím, že se zde skály Grand Canyonu tyčí již miliony let, tvoří kvalitu krajiny, která má, jak sami vidíte, hluboce estetický charakter.

Příklad 3 : Sequoia park

U hodnocení tohoto přírodního jevu narážíme na spor. Přesněji řečeno na dva, možná i tři úhly pohledu na stejnou věc. Podle Platónské filozofie by tento strom splňoval ideu velikosti a v tomto ohledu by byl dokonalý. Kant by na něm zase viděl onu morální krásu, jež získal staletími své existence. Ovšem podle Pythagorejského učení by Sequoie krásná nebyla, protože nesplňuje ideu přiměřenosti, její rozměry nejsou v dokonalé harmonii. Její horizantální rozměry nejsou úměrné vertikálním.