Über die naive und sentimentalische Dichtung

Friedrich Schiller je především znám jako básník a dramatik.  Působil však také jako profesor historie na     univerzitě v Jeně. A mimořádnou hodnotu mají jeho estetické studie, z nichž zmíníme Ueber die aesthetische Erziehung des Menschen a Ueber die naive und sentimentalishe Dichtung.

V těchto studiích se Schiller, jehož myšlení stálo silně pod Kantovým vlivem, zamýšlí právě nad tvorbou básníka, který pracuje pouze  s pojmy jako takovými, na principech Kantova  čistého rozumu, neovlivněnými  lidskými zkušenostmi, pocity či vůlí. Takovou básnickou tvorbu Schiller charakterizuje jako tvorbu naivní, kdy tímto výrazem chápe slovesnou tvorbu, směřující k podchycení vlastní podstaty života, neovlivněného  lidskými smysly, kdy ani tvořivý proces není podřízen lidské smyslovosti a uchovává si přírodní charakter, nedotčený člověčenstvím, jak bílá místa na historických mapách, označovaná nápisem: hic sunt leones, kam lidská noha nevkročila. Tak jako jsou na naší zemi dodnes taková místa, i dnes si o nich povídáme, tak dokáže i lidský génius umělecky vyjádřit své smýšlení.  K bližšímu pochopení můžeme takovou slovesnou tvorbu pojmenovat jako realistickou. Výrazným příkladem pro tuto tvorbu je Schillerovi dílo jeho přítele, básníka – J.W.Goetha. Za příklad nám mohou posloužit Goethovy verše: Wanderers Nachtlied. Oproti tomu sentimentální básnictví čerpá z lidské smyslovosti. Za umělecký typ, tvořící v tomto duchu, považuje Schiller sebe sama, i když i mnohá jeho díla jsou také vyobrazením čistého života, abychom si uchovali terminologii dnešního projektu: Schillerova tvorba je podřízena smyslům člověka, lidským citům, lidské vůli, je tím nejvnitřnějším vyjádřením básníkova života, cítění, vůle. Je to slovesný obraz , plně uchopený osobností jeho tvůrce. Pokud bychom chtěli rozvíjet dále tuto myšlenku, mohli bychom si uvědomovat i rozdíl mezi uměleckou tvorbou, klasickou a romantickou, jak to vystupuje ze Schillerovy studie Über die aesthetische Erziehung des Menschen.

Výrazným básnickým projevem silné lidské osobnosti, z níž nespoutaně vystupuje člověčenství, je bezesporu Schillerova báseň An die Freude, jíž se kongeniálně umělecky zmocnil obdivovatel Friedricha Schillera, skladatel Ludwig van Beethoven a jejím zhudebněním vytvořil nový kus našeho života, součást Evropy, součást Země, kam můžeme vstoupit, chceme-li si odpočinout od horských tůr, či dokončit ten nejpříjemnější prožitek na březích vodstva našeho kontinentu, hudební kantátu Ódu na radost, jako součást své Deváté symfonie.

Není bezvýznamné zamyslet se nad duchovní kontinuitou trojhvězdí Kant-Schiller-Beethoven.